Studená válka II a pronásledování křesťanů na Středním východě

Jsem rád, že se dnes můžeme v Praze zabývat hluboce znepokojivým fenoménem pronásledování křesťanů. Jsem osobně potěšen, že mohu řešit toto téma v českém hlavním městě. Taková událost by byla v  Praze osmdesátých let nemyslitelná. Zmiňuji osmdesátá léta jako období, kdy jsem se začal věnovat této mé životní práci pro pronásledované křesťany. Militantní ateismus byl tehdy nedílnou součástí dominující  totalitní marxisticko-leninistické ideologie, která byla motorem prosazování globální hegemonie SSSR.

Náboženské pronásledování v českých zemích ale nezačalo s příchodem komunismu. Středověké sektářské politické konflikty měly na Čechy ničivý dopad a vyvrcholily  30 letou válkou – tzv. Válkou náboženství. Násilí těchto válek vedlo k dosud nepředstavitelným hrůzám, včetně násilně motivovaných změn v náboženské a etnické demografii Čech. Obdobné hrůzy se v regionu znovu objevily ve 20. století, tentokrát poháněné pohanskými, sekulárními ideologiemi. Náboženské pronásledování zůstává ve světě globálním fenoménem  ipo skončení studené války a intenzivně se zhoršuje, neboť nová historická doba – nazývám ji studenou válkou II – získává dynamiku. Žádná náboženská komunita nemá monopol na oběť. Křesťané, muslimové, buddhisté, hinduisté, přívrženci menších náboženských společenství a svobodných myslitelů atd. – ti všichni zažívají na různých místech pronásledování. Někdy jsou zdrojem pronásledování  státní orgány, jindy jde o  projevy netolerantní společnosti a někdy působí  obě pronásledovatelské  síly  ve společné souhře.  Náboženské pronásledování má mnoho podob. Může být jemné, krvavé nebo něco mezi tím. Systematické pronásledování je obvykle vedeno nadřazenou, ne nutně  totalitní ideologií. Ideologie může být materialistická, zakořeněná buď v utopické vizi komunismu nebo kapitalismu. Takové materialistické ideologie se obvykle odvolávají  na  pseudovědecké  teorie pokroku. Idea pronásledování může být produktem  nesnášenlivé náboženské nadřazenosti. Celosvětový vliv komunismu je už několik desetiletí v útlumu. Kapitalistická verze dialektického materialismu, která ponechává jen malý prostor pro náboženství a národnost,  zaznamenává v  západním světě vzestup. Současně  zaznamenávají znovuoživení také náboženské ideologie, zejména v ne-západním světě. Studie Pew Research Center ukazují, že křesťané jsou dnes ve  světě pronásledovanější,  než kterákoli jiná náboženská komunita. Podle Pew je diskriminace křesťanů fenoménem, který se objevuje ve 108 zemích. Jsou mezi nimi i země s významným  podílem křesťanského obyvatelstva, jako je Čína, Indie, Indonésie a Pákistán. Formy pronásledování se pohybují od nenásilné právní diskriminace a sociálních nevýhod až k přímému násilí.  S rostoucím  sektářským terorismem s setkáváme zejména v pásmu muslimské většiny,  která se táhne od severní Nigérie na západě, přes islámskou středovýchodní oblast až po Indonésii na východě. Tento negativní trend ve větší části islámského světa je alarmující. Milióny křesťanů a příslušníků dalších náboženských menšin, které tam žijí,  jsou vážně postiženy.  Ruppert Shortt ve své vynikající knize  Christophobia  uvádí další faktor, který zesiluje význam tohoto trendu. „Křesťanství a islám“ píše, „jsou dva nejimpozantnější náboženské systémy ve světě“. Tyto systémy  ještě  s pseudo-vědeckými materialistickými ideologiemi vzájemně soutěží nejen o přívržence, ale také o vliv na formování světového pořádku po studené válce. Starý vestfálský systém suverénních států sténá pod tlakem globalizace a nových projektů, jejichž cílem je  dosažení nadnárodní a nadnáboženské  globální hegemonie.

Ještě před koncem studené války  se už objevovaly  známky obnovy islámu jako potenciálně silného faktoru v globálních záležitostech. V roce 1984 generální ředitelství CIA  vypracovalo utajovanou zprávu o tomto vývoji.  Její obsah je poučný. Ředitelství zaznamenalo, že na celém Středním východě sílí  trend k většímu dodržování ortodoxie založeného na právu šaría. Ředitelství konstatovalo, že v reakci na tento vývoj všechny vlády většinově  muslimských států  v regionu, s výjimkou baasistické Sýrie a Iráku, přijaly některá nebo všechna následující opatření, aby uklidnily fundamentalisty:

1) Navýšení a zintenzivnění konzultací  s duchovenstvem a náboženskými učenci

2) Výstavba více mešit a islámských škol

3) Více náboženských programů v televizi

4) Sponzorování koránských konferencí a poutí do Mekky

5) Stíhání  chování  inspirovaného  západní tolerancí

6) Zavedení  větší  segregace pohlaví a požadavek na zahalování žen

Mnohé  bylo financováno washingtonskými spojenci v Perském zálivu, zejména Saúdskou Arábií a Katarem – dvěma antikřesťanskými  wahhábistickými diktaturami.

Zpráva ředitelství CIA obsahovala  špatné zprávy pro nemuslimy. Skrze obnovení  ortodoxních islámských praktik se zhoršilo postavení nemuslimských menšin. Fundamentalistická kritika odlišných  náboženských a společenských praktik vedla k diskriminačnímu chování ze strany vlády.  Represivní opatření od drobného obtěžování až po pronásledování  jen prohloubí nesnášenlivost k nemuslimským menšinám a prohloubí  sektářské napětí.  Ředitelství nepředložilo žádné doporučení k potlačení tohoto negativního trendu. Politika USA  byla určována  především geopolitickými zájmy, nikoli úvahami o lidských právech a náboženské svobodě. Během první studené války byla  lidská práva a náboženská svoboda prioritou ve vztahu k  východní Evropě, neboť tyto otázky byly užitečným nástrojem k vymezení  západních hranic sovětského impéria. V arabském islámském světě byly věci velmi odlišné. Státy, které  zpráva CIA označila za  stále méně tolerantní vůči nemuslimům, byly důležitými spojenci Spojených států.  Dva státy, které se postavily proti vzestupu náboženské nesnášenlivosti – Sýrie a Irák – udržovaly přátelské vztahy se Sovětským svazem.

Nesnášenlivý islamismus posílil  Washington v roce 1984  tím, že poskytl prostředky, zbraně, školení a technologii džihádistům, aby zastoupili Američany v boji proti Rusům v Afghánistánu. Vojenští velitelé džihádistů, kteří zabíjeli Rusy, byli v Bílém domě a v západních médiiích oslavováni jako hrdinové. Bylo to prostředí, ze kterého vzešel  Usáma  bin Ládin, také al-Káida a její dnešní verze  – Islámský stát. Když političtí činitelé z Washingtonu a jejich mediální orgány referujíi o  „umírněných“ muslimských rebelech, jako byli třeba džihádisté v Afghánistánu, mají na mysli ty muslimy, kteří přímo neútočí na americké strategické a ekonomické zájmy a neberou v potaz, jak netolerantní jsou k nemuslimům, nebo jak represívně se chovají k ženám. Pochybovači by se měli podrobně zabývat situací nesunnitských  muslimů a žen v „umírněné“ Saúdské Arábii, na území nejbližšího islámského spojence Spojených států na arabském Blízkém východě.

Nyní se budu věnovat Iráku a Sýrii. Ředitelství CIA v roce 1984 správně konstatovalo, že vlády těchto dvou států (jednalo se o tvrdé diktátorské režimy s nulovou tolerancí k politické opozici) odolaly náboženské nesnášenlivosti islámské radikalizace. V dnešním světě druhé studené války ovšem Irák a Sýrie tvoří epicentrum otřesů, které vedou k rozsáhlému náboženskému běsnění.

Pronásledování křesťanů na základě odlišné víry není na Středním východě nikterak novým fenoménem. Starověké křesťanské komunity (některé z nich stále mluví Aramejsky, což byl mateřský jazyk Ježíše) kdysi bývaly většinou v zemích Levanty a Mezopotámie. Ovšem v průběhu staletí díky džihádu, okupaci a kolonizaci (to vše v rámci diskriminačních sociálních  norem práva šaría) jejich počet postupně klesal. Po první světové válce spravovala tato území Francie a Velká Británie. Poté následovaly neislamistické národní vlády, které většinou zanedbávaly právo šaría a daly křesťanům a dalším náboženským menšinám větší svobodu a rovnost. Dnes tomu už tak bohužel není a křesťanská společenství v Iráku a Sýrii jsou existencionálně ohrožena. V létě roku 2015 se papež František pomocí nejsilnějšího možné rétoriky vyjádřil k aktuální situaci těchto ohrožených křesťanských komunit. Prohlásil: „Dnes se zděšením sledujeme, jak na Středním východě … jsou mnozí naši bratři a sestry  pronásledováni, mučeni a zabíjeni pro svou víru v Ježíše. V této třetí světové válce, kterou nyní prožíváme, dochází ke genocidě a ta musí skončit.“ Já jsem procestoval Sýrii a Irák a mohu potvrdit pravdivost papežových slov. To, co se v těchto místech odehrává, skutečně je genocida, která probíhá v kontextu geopolitického konfliktu druhé studené války, který má potenciál vyvinout se v novou „světovou válku“, jak říká papež. Tato genocidní „světová válka“ má globální i revoluční charakter. Je to logický důsledek strategického rozhodnutí prezidenta Clintona z roku 1993. Tehdy prezident nahradil slavnou doktrínu o zadržení studené války novou „doktrínou o rozšíření“. Doktrína o rozšíření představuje strategický základ pro snahu dosáhnout toho, čemu ve Washingtonu často říkají „liberální globální hegemonie“, což je ale eufemismus pro americkou globální hegemonii.

Blízkovýchodní vojenská fronta vznikla deset let poté, co byla zveřejněna tato doktrína. Spojené státy a jejich koalice ochotných, včetně České republiky, pak zahájily operaci Irácká svoboda. Americký prezident George W. Bush popsal tuto invazi a okupaci jako historickou epizodu v „globální demokratické revoluci“. „Irácká demokracie uspěje,“ prorokoval, „a že úspěch,“ pokračoval prezident, „pošle zprávy z Damašku do Teheránu, že svoboda může být budoucností každého národa.“ Je třeba poznamenat, že prezident Bush nezmínil islamistickou Saúdskou Arábii, Katar či Turecko jako cíle pro „globální demokratickou revoluci“. Papež Jan Pavel II. „globální demokratickou revoluci“ neschválil. Polský papež úzce spolupracoval s Washingtonem, aby napomohl zhroucení komunismu a obnovení demokracie ve východní Evropě. V pozdních osmdesátých letech se ředitel CIA William Casey a jeho zástupce generál Vernon Walters podíleli na kyvadlové diplomacii do a z Vatikánu, aby dosáhli tohoto úspěšného konce. Jan Pavel II. však považoval vojenskou invazi do Iráku za něco úplně odlišného, než nenásilné snahy o vysvobození východní Evropy ze sovětské nadvlády. Papež veřejně označoval blížící se invazi do Iráku za „porážku lidskosti“.  Mimo jiné uvedl: „Pro válku se nesmíme rozhodnout, i kdyby se jednalo o zajištění společného dobra, jedině v případě, kdy není žádná jiná možnost. A poté musíme jednat v souladu s velmi přísnými pravidly a neignorovat důsledky pro civilní obyvatelstvo jak během vojenských operací, tak po nich“. Koordinace, která existovala mezi Vatikánem a Washingtonem během studené války, zmizela. V době, kdy Spojené státy a jejich „koalice ochotných“ otevřely iráckou frontu této „globální demokratické revoluce“, bylo křesťanů v Iráku přes milión. Dnes je jich zhruba 200 000. Kdysi vzkvétající města a vesnice, které jsem často navštěvoval v křesťanském srdci Ninive, nyní stojí zpustošená a opuštěná svými obyvateli. Ti byli „osvobozeni“ Spojenými státy v roce 2003 od Saddáma Husajna. V loňském roce je Spojené státy znovu „osvobodily“ od Islámského státu. V současnosti vlají nad těmito městy duchů vlajky šíitských milicí. Většina křesťanů se bojí vrátit do svých „osvobozených“ vesnic.

Svržení arabského nacionalistického diktátora Saddáma Husajna znamenalo, že iráčtí křesťané a další náboženské menšiny ztratili svého ochránce. Ani nová irácká vláda, ani Spojené státy a její spojenci nebyli připraveni na odpovědnost, které vládnutí přináší. Iráčtí křesťané a další náboženské menšiny tak zůstávají ve velké míře nechráněné před nepřátelskými islámskými (především sunnitskými) extremisty, kteří je zabíjejí, unášejí, znásilňují a zotročují. Washington zahájil útoky proti Islámskému státu až poté, co začal ohrožovat americké zájmy v Bagdádu a Kurdistánu. Neexistovaly žádné americké nálety na ochranu Mosulu a okolních křesťanských vesnic. Iráčtí křesťané jsou kvůli tomu zatrpklí a doznávají, že Washington se o ně příliš nezajímá. 

Výsledky těchto kroků byly apokalyptické. Během čtrnácti let uprchlo z Iráku zhruba milion křesťanů. Drtivá většina těch co zůstali, byla vyhnána ze svých domovů. Bez ohledu na naléhání církevních a jiných vůdců, 90 % ze zbylých křesťanů, s nimiž jsem mluvil, by využilo jakoukoli příležitost k opuštění země a emigraci na Západ. Nevidí žádnou budoucnost ve své zemi, která pravděpodobně bude pod dominancí jedněch nebo druhých muslimských extremistů, dokonce i poté, co byl Islámský stát vyhnán z Mosulu. Budou-li pokračovat trendy zahájené rokem 2003, irácká křesťanská komunita se bude velmi podobat židovské komunitě, která nyní v Iráku čítá méně než deset lidí. Církevní stavby, které kdysi byly zaplaveny věřícími, budou prázdné. Budou z nich zarostlé zříceniny nebo se změní v mešity. 

Během svých cest do Iráku v letech 2011 a 2012 jsem se začal setkávat s novou a fascinující skupinou odsunutých křesťanů. Přicházeli ze Sýrie. Mnoho z nich bylo Iráčanů, kteří hledali útočiště v Sýrii, zatímco probíhala Operace irácká svoboda. Tito vysídlení křesťané byli mezi více než milionem iráckých uprchlíků, kteří nalezli v Sýrii útočiště po „osvobození“ od Saddáma Husajna. Pod diktaturou Asada byli v bezpečí a mohli využívat sociální služby a ekonomické příležitosti, které v Iráku neměli. Přestože Asadův režim nesnesl žádnou politickou opozici, členové různých náboženských společenství mohli praktikovat svou víru otevřeně. Ovšem také Sýrie byla destabilizovaná. „Globální demokratická revoluce“, slovy prezidenta Bushe, se dotkla i Sýrie.

Povstání v rámci „Arabského jara“ a brutální prostředky k jeho potlačení poskytly prezidentovi Obamovi možnost změnit režim v Damašku, o čemž jeho předchůdce snil. Sýrie byla zvolena jako terč pro změnu režimu, neboť byla spojencem Ruska a Íránu a útočištěm Hizballáhu. Ovšem v roce 2015 uznal prezident Obama před delegací církevních představitelů Středního východu, že syrský alavitský diktátor Bašár Asad byl ochráncem  syrských křesťanů. Obamova strategie „rozšiřování“  nevyžadovala v Sýrii americkou invazi a okupaci, jako tomu bylo v případě prezidenta Bushe a Iráku. Místo toho se rozhodl vypůjčit si z afghánského playbooku prezidenta Reagana metodu využívání násilných a netolerantních džihádistů jako svých zástupců. A sunnitští islamisté využili šanci. Revanšističtí sunnitští vůdcové, často spojovaní s Muslimským bratrstvem, vždy viděli v nemuslimském alávitském prezidentovi nepřijatelnou urážku islámu. Kromě toho, že prezident Obama posílil protiasadovský džihád penězi a zbraněmi, tak také uvalil na Asadův režim ničivé a nehumánní ekonomické sankce – sankce, které Česká republika také prosazuje prostřednictvím sankcí Evropské unie – bez ohledu na prosby syrských církevních představených. Tyto „bezprecedentní“ ekonomické sankce, jak je nazýval prezident Obama, byly zahájeny bez ohledu na zákaz vyplývající z Ženevské úmluvy IV o kolektivním trestu civilistů za zločiny jejich vůdců.

Důsledky washingtonské politiky byly katastrofální pro všechny obyvatele Sýrie, stejně jako předtím v Iráku. Když prezident Obama oznámil v létě roku 2011 svou politiku změny režimu v Sýrii, zemřelo podle OSN v té době asi 3 000 lidí kvůli událostem syrského „arabského jara“. Dnes se odhaduje počet obětí na půl milionu. Polovina 22 milionové Sýrie je vysídlena, přičemž asi pět milionů lidí hledalo útočiště v zahraničí – mnoho z nich migrovalo do Evropy – a zhruba šest milionů lidí zůstává v Sýrii jako vnitřní uprchlíci. Navíc prakticky všechna obrovská území ovládaná syrskou opozicí (ať už Islámským státem, al-Kajdou nebo takzvanými „umírněnými“ povstalci), byla vyčištěna od křesťanů a jiných nemuslimů. Bývalý ředitel CIA a ministr obrany Leon Panetta správně popsal boje v Sýrii a v Iráku jako podobné těm během třicetileté války v Evropě. Náboženské vášně planou stejně jako tehdy. V tomto případě jde hlavně o mocenský boj mezi sunnitskými a šíitskými muslimy. Ovšem vnější síly (Spojené státy, členské státy EU, Rusko a Írán) vstoupily do tohoto sporu. Syrští křesťané spoléhají na vládu vedenou Asadem v Damašku a na jeho spojence – Rusko, Írán a Hizballáh. Pokud by se toto ochranné souhvězdí zhroutilo, je těžké si představit, jak by mohli křesťané v Sýrii přežít, když víme, jak vypadá sunnitská nadvláda. I když toto souhvězdí vydrží, tak syrská křesťanská komunita nebude schopna přežít válku, která stejně jako ta třicetiletá, potrvá celou generaci. V tomto věku globalizace by nikdo neměl očekávat, že se negativní důsledky „třicetileté války“ na Blízkém východě budou týkat pouze Iráku a Sýrie. Již nyní tento konflikt vytvořil v Evropě dosud nevyřešenou humanitární a bezpečnostní krizi.

Musíme se ptát: Co je třeba udělat? Tak, jako jsou potřebné konference, kvůli zvyšování povědomí o situaci na Blízkém východě, tak je důležitá i humanitární pomoc. Ale to je stále málo. Je třeba udělat víc, aby se zastavilo to, co papež František správně označil za genocidu. Stejně jako u třicetileté války, může řešení přijít jen v podobě politického smíření mezi velkými mocnostmi, které do konfliktu zasahují. Historické setkání papeže Františka a patriarchy ruské pravoslavné církve v únoru 2016 nám ukazuje správný směr. Oba trvali na tom, že mezinárodní společenství musí okamžitě jednat, aby zabránilo dalšímu vyhnání křesťanů ze Středního východu.“ Musíme šířit toto poselství ve Washingtonu a Moskvě. Musíme požadovat, aby naši vůdci respektovali tradiční učení církve, které prosazuje, že válka, může být vedena pouze jako „poslední možnost a v souladu s velmi přísnými pravidly ohledně ochrany civilního obyvatelstva „, jak řekl papež Jan Pavel II. v předvečer americké invaze do Iráku. Musíme také požadovat konec podpory džihádistických skupin členy aliance NATO a ukončení hospodářských sankcí, které poškozují civilisty.

Závěrem bych rád požádal kreativní jedince a obzvláště ty, kteří respektují křesťanské hodnoty a učení církve, jako jsou třeba naši dnešní hostitelé z řad Občanského institutu: Prosím, zdvojnásobte úsilí při hledání politických cest, které by podporovaly skutečnou demokracii, rovnováhu, práva menšin a náboženskou  svobodu a odmítaly by taktická partnerství s násilnými islamistickými skupinami, která vznikají za účelem získání globální hegemonie! Nečinnost se stane nejen rozsudkem smrti pro křesťanské komunity na Blízkém východě, ale vrátí se jako bumerang a poškodí křesťanské komunity na Západě. Je to jen náhoda, že křesťanů na Západě ubývá zároveň s mizícími křesťany na Středním východě? Je třeba vzít na vědomí učení svatého Pavla o vzájemné závislosti částí Kristova těla, jeho univerzální obraz církve: „Trpí-li jedna část, trpí s ní části všechny“.