Pákistán je pro křesťany sedmou nejnebezpečnější zemí světa. Hlavním hrozbou jsou zákony o rouhání – pravidla s jejichž mírnější obdobou se začínáme setkávat i na Západě.
Pákistánští křesťané jsou trpící, zranitelná menšina, která se potýká s násilím islámských teroristů a čelí diskriminaci v práci i školách. Neustále nad ní visí hrozba obvinění z „rouhání“, která vede k mnohým pogromům na křesťanské komunity ze strany muslimského davu. Státní a místní orgány se často dívají jinam a někdy jsou dokonce spoluviníky zločinů proti křesťanům, včetně únosů a nucených sňatků žen a dívek.
Původ křesťanství v Pákistánu
Podle tradice se na indický subkontinent křesťanství dostalo v prvním století. Důkazy o přítomnosti křesťanství se v raných křesťanských textech objevují od 3. století. Raná křesťanská přítomnost na území dnešního Pákistánu byla zničena invazí islámu v 11. století.
Zpátky přinesli křesťanství do regionu až západní misionáři.
V roce 1947 byla britská Indie rozdělena na samostatné hinduistické a muslimské státy (Indie a Pákistán).
Pákistán byl založen na ideálech rovnosti mezi muslimy a nemuslimy, ale ústava a zákony země byly postupně islamizovány a rovné postavení náboženských menšin postupně erodovalo. Dnes tvoří křesťané v Pákistánu přibližně 1,8% populace (až 3,5 milionu).
Druhořadí občané
V klasickém islámu jsou křesťané a židé (Lidé knihy) žijící ve většinově muslimské společností v postavení dhimmi. Jsou povinni platit ponižující daň džizju za „ochranu“. Mají omezená práva a byli nuceni nosit označené oblečení. Křesťanům v Pákistánu nebyl status dhimmi nikdy přisouzen, ale postupná islamizace zákonů a ústavy zhoršila jejich původně rovné postavení. U nižších soudů existuje tendence věřit spíše slovu muslima v souladu se zákony šaría, které říkají, že svědectví nemuslima má menší hodnotu. Jen malý počet křesťanů zastává vysoké funkce. Většinou je nemožné pokročit nad určitou úroveň v samosprávě, ozbrojených silách, justici nebo v lékařských profesích. Křesťanům jsou vyhrazeny nejtěžší práce, např. v primitivních cihelnách.
Každodenní násilí
Křesťané jsou také terčem každodenního násilí. Jsou z náboženských důvodů napadáni svými kolegy v práci, či spolužáky. Jsou šikanováni, biti, poléváni kyselinou a zabíjeni.
Násilí na ženách
Pákistánské křesťanské ženy a dívky jsou zvláště ohroženy únosy a sexuálním násilím. Podle odhadů je každý rok až 700 křesťanských žen a dívek uneseno a donuceno k sňatku s muslimem. Unášeny jsou i hinduistické dívky. Pokusy o zákonnou ochranu žen a dívek před únosy muslimové zablokovali.
Teror
Hodiny v kostele Všech svatých v Péšáváru se zastavily v okamžiku výbuchu, který si v září 2013 vyžádal život 127 křesťanů. Zraněných a zmrzačených bylo mnohem víc.
O Velikonocích 2016 napadl sebevražedný atentátník křesťany, kteří oslavovali v parku v Lahore – 74 věřících, hlavně žen a dětí, bylo zavražděno a stovky zraněny. Těsně před Velikonoci v roce 2017 pákistánské bezpečnostní služby zabránily obdobnému útoku.
V neděli 17. prosince 2017 dva islámští teroristé zaútočili na ranní bohoslužbu v katedrále Bethel Memorial Methodist Church v Kvétě. Výsledkem bylo devět mrtvých a 50 zraněných křesťanů. Mnoho dalších účastníků bohoslužby by zemřelo, kdyby dva stateční muži nezablokovali dveře kostela.
Hrozba obvinění z „rouhání“
Pokud jsou křesťané nařčeni z rouhání, musí se dát rychle na útěk. Hrozí jim vězení nebo i trest smrti. To ovšem platí jen v případě, že je dřív nelynčuje fanatický dav.
V listopadu roku 2017 bylo pět křesťanských rodin nuceno uprchnout a ukrýt se, protože byl křesťanský teenager obviněn z „rouhání“ na síti facebook. V roce 2013 byly stovky křesťanů v Lahore vyhnány z domova. Dav vyplenil komunitu a zničil 178 domů a křesťanských obchodů. Záminkou k útoku byla údajná urážka Mohameda, které se měl dopustit 65 letý muž. Dav „vyhecovaly“ výzvy k zabíjení rouhačů vysílané z reproduktorů místní mešity.
16. srpna 2023 zaútočily kvůli pochybnému nařčení z rouhání muslimské davy na pět křesťanských čtvrtí v Jaranwala. Více než 20 kostelů a nespočet křesťanských domů bylo zdevastováno a vypáleno. Ani školy nezůstaly ušetřeny před ničivým běsněním muslimů.
Pákistánský zákon o rouhání není rozsáhlý – podstatné jsou tři paragrafy, které zneužívá sunitská většina k terorizování náboženských menšin:
Díky moratoriu nebyly dosud žádné popravy za rouhání vykonány. Řada (nejen) křesťanů ale „sedí“ v celách smrti. A jelikož falešné obvinění není trestné, je zákon zneužíván k vypořádání osobních a sousedských sporů. Zvláště zranitelní jsou nemuslimové.
Uctívání vraha
Abychom si udělali obrázek o poměrech v zemi, připomeňme si 8 let starou událost. Pákistánské Rávalpindí na konci února 2016 zaplnil milionový dav mužů, kteří přišli na pohřeb Málika Mumtáze Husajna Kadrího. Šlo o jeden ze tří největších pohřbů v historii samostatného Pákistánu. Tím prvním byl pohřeb zakladatele státu a „otce národa“ Muhammada Alí Džinnáha. Druhým pak pohřeb premiérky Bénazír Bhuttové, zavražděné v roce 2007. Zatím co dva pohřby státníků byly organizovány státem, milionová účast na tom třetím byla i přes mediální blokádu spontánní. Muž, se kterým se přišlo rozloučit téměř tolik lidí, kolik jich zaplnilo Řím při pohřbu Jana Pavla II, byl vrah popravený za vraždu pandžábského guvernéra Salmána Tásíra.
Salmán Tásír byl liberálně orientovaný politik a obchodník, který se zastal Asie Bibi – křesťanky odsouzené za rouhání k trestu smrti.
Kadrí, který v roce 2011 Salmána Tásíra zastřelil cestou z oběda, byl elitní policista a osobní strážce – Tásírův! Zavraždil muže, kterého měl chránit. Zavraždil ho, protože kritizoval zákon o rouhání.
Z Kadrího se stal hrdina a ctěný bojovník za čistotu islámu. Lidé za ním chodili pro požehnání do vězení a v Islámábádu byla na jeho počest pojmenována mešita. Soudce, který jeho čin v následném soudním procesu „ocenil“ trestem smrti, musel prchnout ze země. V dalším průběhu soudního procesu byl Kadrí na nátlak veřejnosti a duchovenstva málem omilostněn, ale nakonec byl 29.2.2016 (datum znemožňující pravidelné připomínky výročí) popraven. V očích Pákistánců je Kadrí mučedník, který vykonal svou náboženskou povinnost. Zpochybňování Mohamedova vzoru je odpadlictvím a sám Mohamed nechal likvidovat své kritiky a kritiky islámu.
Kadrího případ je zároveň ukázkou častého fenoménu v řadě muslimských zemí, kde se soudní moc z různých pragmatických a historických důvodů neřídí důsledně pravidly práva šaría. Ta jsou pak ale následně praktikována lidmi v ulicích. A vlastně se nejedná jen o muslimské země. Stačí vzpomenout vraždu kritika islámu Theo van Gogha v Nizozemí, nebo vystřílení pařížské redakce satirického magazínu Charlie Hebdo. A koneckonců vidíme, že i na Západě se snaží muslimské menšiny ve spojení s levicovými ideology woke náboženství prosadit pravidla politické korektnosti a zákony (hate speech) omezující mj. jakoukoliv kritiku islámu. V Evropě už utajování pravdy o islámském přistěhovalectví poškodilo mnoho životů. V anglickém Rotherhamu bylo více než 1400 mladých dospívajících dívek za nečinného přihlížení elit znásilněno, zdrogováno a prostituováno muslimskými znásilňovacími gangy. Další desítky tisíc dívek potkal podobný osud ve městech po celé Anglii.
Situace se nelepší
Nad snímky nekonečného davu lidí obklopujících vůz s tělem „mučedníka“ Kadrího se dostaví pochybnosti. Platí ta donekonečna opakovaná mantra o existenci drtivé většiny umírněných muslimů? A v případě, že taková většina existuje – je relevantní? Co je to za víru, jejíž vyznavači požadují smrt pro matku pěti dětí za to, že otevřeně vyznává Krista? Co je to za víru, ve jménu které je třeba ubít „odpadlíky“ k smrti, nebo údajné rouhače za živa vhodit do cihlářské pece, jak se to stalo jedněm mladým křesťanským manželům?
Od smrti Salmána Tásíra se stalo mnoho dalších vražd a útoků. Byl zavražděn kritik zákona o rouhání, křesťan a ministr Shahbaz Bhátí. Džihádisté vyhodili do povětří několik kostelů.
Vláda se zákon o rouhání snažila mírnit. Odhodlala se i k popravě Kadrího. Průběh Kadrího pohřbu a následné události ale ukázaly, jak propastný je rozdíl mezi odhodláním vlády a vůlí obyvatelstva. Ukázalo se, že nenávist šířená z úst kleriků financovaných ze Saúdské Arábie se neomezuje jen na radikální mešity a madrasy, ale že může ovládnout velkou část obyvatel Pákistánu. Stát vytvořený se záměrem chránit náboženské menšiny před pronásledováním se postupem času stává vlivem politického islámu místem pro život náboženských menšin nesnesitelným. V loňském roce pákistánský senát tresty za „rouhání“ ještě zpřísnil.
CSI-CS
